Jedno velké přání - Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane

104. KAPITOLA – ŠATY S VLEČKOU, STŘÍBREM VYŠÍVANÉ, ALE PRINCEZNA TO NENÍ, JASNÝ PANE

16. 8. 1988 – čtvrtek
Když se dívám na poslední zápis, musím se usmát, protože je už šest let starý. Bylo to přesně v ten den, co jsme s Penny odjely na Sant Isbel, a kde na hoře Mount Sasari započalo její poselství, což vlastně odstartovalo i to moje… vždyť jsme byly všude spolu. Všechno to zažily, viděly, seznámily se s tolika lidmi! Tyto zážitky mám uložené v mysli, doufám, že nikdy nevymizí, ale to není ten pravý důvod, proč jsem po šesti letech znovu otevřela deník a začala psát. Musela jsem si znovu pročíst svou minulost; nesnáším nutkání. Procházet stránkami deníku mi připadá, jako by se mi znovu otevřely rány, které by měly být dávno zacelené. Vzpomínky na život v Bradavicích i ten po nich, ten život, který jsem směla žít v Londýně s přáteli. Jediný, kdo mi tuto dobu připomíná je Remus. Nikdo jiný neexistuje. Odešli z mého života, ač jsou někteří z nich ještě živí. Bože, to zní tak příšerně! Jenomže pořád odbočuji, proč vlastně píši. Donutil mě k tomu ten obřad, jenž se bude konat za dna dny. Sňatek. Ale začneme hezky od začátku, proto to pero.
Roku 1982, kdy se Penny stala Strážkyní, jsem se poprvé a doufám, že naposledy, pohádala s Brumbálem. Nesouhlasil s tím, že Penny převzala zodpovědnost tak brzy. Já oponovala, že on nemůže řídit její život, neboť ona je dospělý člověk, kterému nalinkoval budoucnost. Nelíbilo se mu to. Co se dá dělat. Proto také další činy, které jsme s Penny podnikly již byly jen v naší režii – bez moudrých rad profesora Brumbála. Přesto Penny tvrdila, že ředitel ví o každém našem kroku a já jí věřila. To bylo to první, co jsme se na začátku naší cesty naučily; naprosto důvěřovat jedna druhé. Bylo to velmi důležité.
Lidé v Little Leightu byli z našeho chování, řekla bych, značně vykolejení z míry – časté nevysvětlitelné odchody, mizení na dlouhé dny, někdy týdny, moji věrní zákazníci reptali, když zmizela pevná pracovní doba a místo „po – pá“ se objevilo: občas, když se nebude jiná práce. Myslím, že jsem v tento čas hodně prodělala. A proč? Cestovala jsem s Penny po celém světě a hledala ty pravé pro živly. Od roku, kdy jsem se pohádala s Brumbálem čili roku 1982 až po rok 1986 jsem strávila jen jedny Vánoce v Irsku v našem domě, tak lze vidět, že to bylo dosti hektické hledání…
Tuším, že není důležité psát, kde přesně jsme byly a kolikrát jsme byly zklamané, že to není náš člověk, ale když řeknu, že jsme procestovaly celý svět, tak opravdu nepřeháním. Naopak důležité je napsat, kde jsme úspěšné byly. Ještě k tomu hledání – ne, že bychom se rozhodly, tak a dnes půjdeme třeba do Thajska a porozhlédneme se, zda-li tam není někdo vhodný, ale volba, kam se vydáme, byla vždy na Penny. Vysvětlovala mi, že zavře oči a vnímá nějaké výkyvy energie, magie, počasí a já nevim čeho všeho (no, teď jsem si z toho udělala trochu legraci, ale ono mě to občas dohánělo k šílenství! Zkuste si to představit: cestuje světem už rok a půl a pořád jste nenarazili na toho „pravého“! to je prostě k zbláznění).
Ale datum, kdy jsme konečně našli toho prvního, nikdy nezapomenu. 14. únor 1984. Havajské ostrovy a jejich druhý nejmenší ostrov Lanai, přezdívaný jako Ananasový ostrov. Netrvalo dlouho najít ho, protože zde žije pouhé tři tisícovky obyvatel. Seznámili jsme se, Penny ho prověřovala, jestli je to ten pravý. Zaplaťpánbůh, že byl. Jeho jméno by ze mě nikdo nedostal, ani kdyby mi hrozil smrtí. Děs. Musel mi ho napsat na papírek a já ho stejně nepřečetla – tedy pokud nebylo aktivované kouzlo na překlad. Papírek se jménem jsem si nechala, a proto ho dnes mohu přepsat. Kalalanepenea Humuhumunukunukuapuaa. To delší „slovo“ – jeho příjmení – je označení i pro jejich národní rybu. Každopádně mi s Penny jsme mu říkaly jen Kal. Předání prvního z živlů, země, proběhlo hladce. A my znovu začaly cestovat. Tentokrát to ovšem netrvalo dlouho, neboť Penny narostla síla s předáním živlu. Možná to zní divně, ale občas jsem si ji představovala jako nádobu k přenosu magie…
2. ledna 1985 jsme se ocitly na Madagaskaru ve městě Antsiranama, kde jsme potkaly Didiera Nkalu. Penny mu předala živel vody.
A pak to šlo ráz na ráz. S každým předáním živlu Pennyina moc rostla, přestávala být utlačována, a mi mohly v našem poslání pokračovat rychleji. Bylo to velmi podivné, ale další vyvolený setrvával opět na ostrově, tentokrát jím byla Tasmánie a město Scottdale. Ehm, nevyjádřila jsem se dost jasně; zde jsme nalezly vyvolenou. Maisie Acrimony. A to 26. října 1985. Ráz na ráz.
Na tu zimu nikdy nezapomenu. 17. 1. 1986 na řece Ob ve městě Novosibirsk jsme zachránily život muži jménem Michajil Jůrjevič Pechtirev. K zachráněnému životu mu Penny přiložila i oheň. Což završilo naši cestu za předáním živlů a poselstvím o Třech ctnostech – jednota, povinnost a osud. Všem, kteří dostali pod svou ochranu základní kámen magie, Penny vyložila, co s poselstvím mají udělat. Jednoho dne bude jejich majitelů zapotřebí, to je jediné, co se mi podařilo zjistit. I to je prý moc. Nesnáším Penny, že je to takový tajnůstkář! Vrrr. Taky chci něco vědět, přece!
Část povinností je vyložena, teď tu lidštější: zjistila jsem, že se Molly a Arturovi narodila holčička. Dnes jí musí být už takových sedm let. Je to velká holka. Ale to není jediná holčička, která se tu v tom našem velkém kouzelnickém světu objevila. Jess je asi blázen, ale je to právě ona, komu se Leah narodila. Brian a Dean prý nestačili. 3. února 1984 světlo světa spatřila Leah Jessabell McConorová. Tak krásná holčička! Celá maminka – blonďaté vlásky, modrá kukadla. Kluci budou šílet. Jess tvrdí, že už ví, že vrátila jejich rodu bývalou slávu. To tím, že porodila malou Leah. Prý to ona dokáže ty velké věci. Ale jaké? Všiml si vůbec někdo, jak je to všechno šíleně zamotané? Možná to bude tím, že já vlastně nic nevím! Ach, bože! Ale abych neodbočila. (Jenom dodávám, že jsme se s Penny rozhodly, že si uděláme alespoň půlroční oddychový čas někde v teple u moře, protože si to zasloužíme po tak krásně vykonané práci! Ale jaksi se půlrok protáhl na rok a my se navrátily do Irska až 29. ledna 1987. Náš album fotek dosvědčuje, že jsme nebyly tak unavené, abychom asi po čtrnácti dnech neopustily zemi, ve které jsme si válely šunky a nepřesunuly se na další slunnou pláž. Ačkoliv pravda je i taková, že jsme si byly prohlédnout některé historické památky, takže jsme se i kulturně vzdělávaly. Jen pro příklad, výcuc ze zemí, kde jsme strávily „odpočinkovou“ chvilenku: Portugalsko, Itálie, Řecko, Kypr, Monako, Japonsko, Filipíny, Kanárské ostrovy, Egypt, Tunis, Maroko, Kanada, USA, Mexiko, Jamajka a třeba takový Nový Zéland. Byly jsme hodně upracované, to se snad dá pochopit, že..?)
Za tu dobu, co jsme s Penny střídaly jednu zemi za druhou, jsme se do Irska vracely jen z důvodu mé práce na ministerstvu, vždy na pár dní v měsíci. Kdy to začalo, nevím, a jsem dodnes udivená, že jsem si ničeho nevšimla, dokud jsem je nenachytala, řekněme, v nejlepším. Píši o vztahu Penny a mého kolegy Christophera Palmera. Přemýšlím však, že to muselo začít někdy roku 1985, protože mi Penny každý měsíc pečlivě připomínala, že se musíme vrátit do Omaghu. Není to děsné, jak se pořád oháním daty?
Jejich svatba minulý rok na podzim byla úchvatně barevná a nevěsta, jak už to tak bývá, zářila štěstím a ženich jakbysmet. Z Penny Hokiesové se stala paní Penelope Palmerová. Trojité Pé. A odstěhovala se z našeho velkého domu ke svému manželu do Omaghu. Takže jsem již nemusela trnout hrůzou, kdy Chris opět příjde… Což není vůbec divné, že. Ale to ticho bylo ze začátku dost ubíjející. Neslyšet, jak se z patra nad vámi, když popíjíte kávu a čtete „Nebe nezná vyvolených“, ozývá vrzání postele a dvojité ach, ach. Jo, po tom se mi opravdu občas zasteskne…
Ale za co jsem opravdu šťastná, je to, že „velký dům“ jsem neobývala po odchodu Penny sama. Můj přítel, dnes již budoucí muž, se ke mně nastěhoval. Ovšemže mu to bylo nejprve proti srsti, ale to musí uznat každý, že byt 2 + 1 nemá šanci proti dvoupatrovému domu s menší zahradou a obchodem milované, no né?
Rok a kus jde všechno tak obyčejně jako před naším odjezdem – práce, povinnosti a láska. Stereotyp. Po tom všem, co jsem prožila s Penny, bylo velmi těžké se opět přizpůsobit, ale musela jsem. Nejlehčí bylo zamilovat se. Hm… A o to právě jde. Za dva dny se mám vdát za muže, který nemá tušení, co jsem dělala, a kdo doopravdy jsem. Tedy, ne že bychom se neznali, ale on toho tolik neví… A já si nejsem jistá, jestli si ho chci vzít za těchto podmínek. Neví, že mohu vytáhnout hůlku a proměnit ho v čajový servis. Ale co je horší? Plánujeme děti, jenomže já mám ten problém. Demies Cranagu. Nemůžu jim přeci tak ublížit! Nemůžu dopustit, aby mé děti byly takto poznamenané! Ale přitom bych si je tolik přála, obzvláště s ním. Co mám dělat? Lily by to věděla… Já ho vážně mám moc ráda, ale… to, co nesu do manželství, by ho také mohlo zničit a to nemůžu dopustit. Musím vymyslet řešení. Nejlépe nějaké bezbolestné. Nesnáším problémy. Nesnáším složité problémy. Proto jsem se tě otevřela s perem v ruce. Někdo klepal. Byla to Penny, z okna jsem na ni zavolala, ať jde nahoru. Nese mi svatební šaty. Je možné, že už tě nikdy neotevřu, ale kdyby ano, tak to bude znamenat, že mám dilema, vážný problém nebo jsem velmi šťastná. Prosím, ať je to ta poslední možnost. Neboť s Ericem chci zažívat jen samé šťastné chvíle.

„Díky, žes je vyzvedla,“ zahlaholí Angela, hned jak se otevřou dveře do pokoje.
„Není problém,“ usměje se Penny a vyzvednuté svatební šaty schované v ochranném obalu odloží na postel. „Tak jak se cítíš?“
„Jak ses cítila ty?“
„Nejistě,“ připustila po chvíli paní Palmerová.
„Já se necítím jinak.“
„Zřejmě je to osud všech budoucích nevěst.“
„Důležitá otázka: spíte v poslední době s Ericem?“
„Důležitá? Mně spíš příjde oprsklá,“ zasměje se Angela. „Jo, spíme.“
„Výborně, já jsem byla tak vystresovaná, že jsem na sex ani nepomyslela.“
„Tak proto jste na sebe vrčeli.“
„Přesně tak,“ přikývla Penny. „Ale vy dva se zdáte v pohodě, což znamená, že to bude nezapomenutelná svatba. Nevěsta a ženich, kteří se nehádali, jakou barvu má mít ubrus na svatební hostině. K pohledání!“
„Dohodli jsme se totiž, že tohle přenecháme Ericově matce. Znáš mě.“
„Jo, jsi zatraceníhodný flegmouš, což v překladu znamená, že je ti jedno, jakou barvu bude mít ubrus a raději, než bys strávila hodiny vybíráním, neboť ty jsi zároveň i nerozhodný člověk, to necháš na jiném, že? Protože kdyby se náhodou něco pokazilo anebo něco nelíbilo hostů, nemůže na tebe padnout kritika.“
„Máš pravdu.“
„Sakra, ty to nechceš popřít?“
„Ne, proč bych měla?“
„Mám ukecanou náladu a hrozně ráda bych tě o něčem přesvědčovala a tohle by bylo nejlepší, protože to jsou tvé vlastnosti…“
„Hodná holka.“
„Já vím,“ zašklebila se Penny.

Je tu Ten den, na který čeká snad každá. Obléknout si bílé šaty. Projít uličkou. Říci ano. Navléknout prsteny. Darovat sladký polibek. Tak proč se tváříš tak nešťastně, Angelo? Proč se třeseš? Ty máš strach? Z čeho? Ale proč z rozhodnutí? Co se chystáš udělat? Cože? Ale… Je to tvé rozhodnutí. Když musíš, tak musíš.
Ještě jeden pohled do zrcadla na bílé šaty ze saténu, na dekolt živůtku zdobený girlandou květů, která přechází ve spadlý rukáv. Na dlouhou, jednoduchou, hladkou sukni. A co teprve chrámová vlečka? Tu zbožňuješ nejvíce. Tolik ti to sluší. Bože, v životě jsi nebyla krásnější!
Ty víš, kdo právě zaklepal na dveře – byl to Remus, ano, ten hoch, který tě má odvést k oltáři místo otce.
On si myslí, že ví, proč jsi tak rozrušená. Svatba. Pche, je tak zvláštní, že se tě nikdo nezeptal. Miluješ, a proto nedopustíš, abyste uzavřeli manželství před lží.
Vidíš to? Těžké dveře se rozevřely, hudba začala hrát a ty si jen tak jdeš, zavěšená do Remuse. Náhle se ocitáš vedle Erica. Víš, že to tak musí být. A tak promluvíš, tiše: „Nemůžu si tě vzít.“
Odvrátíš pohled, abys neviděla drtící účinky svých slov. Sobče!
„Co?“ je jediné, co z něj dostaneš.
„Já…“ opět se díváš jeho směrem. Jen ne do očí. „Nemůžu, dokud… je tady ještě něco…“
Šum za tvými zády tě rozčiluje a uvádí do rozpaků. Začneš jednat impulzivně. Popadneš Erica za ruku a dotáhneš ho mimo dotíravý zrak všech přítomných. Než ti zmizí pohled na svatebčany, zahlédneš Ericovu matku, jak nevěřícně hledí na tvou chrámovou vlečku. Ta s tebou jen tak nepromluví.
„Co mi musíš povědět?“ obrátil se na ni.
„Je tu něco, co ti musím prozradit, ač vím, že se poté zřejmě zvedneš a odejdeš. Ale musíš ti to říct. Nesnesla bych vědomí toho, že nic netušíš… Na to jsi pro mě až moc cenný.“
Chvíli jen hleděl na její zoufalost a prohlásil: „Vždyť víš, že neexistuje nic, co by mě donutilo se tě vzdát.“ Chtěl ji políbit, ale ona poodstoupila.
„Prosím ne! Jen si tady sedni,“ ukázala na židli u stěny, „a pozorně mě poslouchej. Žádám tě, abys mne nepřerušoval. Chci ti to říct všechno. Otázky později – tedy jestli se mnou budeš ještě chtít mluvit.“
Eric jen zachmuřeně přikývl a sedl si nikoliv na židli, ale na stůl stojící hned vedle ní.
„Vzpomínáš si, jak ses divil některým věcem, které se kolem mě děly? Nebo na den, kdy jsem tě seznámila s Remusem a ty ses ptal, odkud se známe, a jak nám dlouho trvalo, než jsme něco vymysleli?“
„Takže vy se neznáte ze školy?“ vyhrkl Eric.
„Já tě žádala, abys mi neskákal do řeči! Ale ano, známe se ze školy. Jenomže ze školy, o které jsi nikdy neslyšel a ani jsi nemohl. My chodili do Bradavické školy čar a kouzel.“
Vyčítavě se na ni zadíval – to přerušila svatbu, aby mu mohla vykládat holé nesmysly? To si chce vzít blázna? To ho nemiluje a neví, jak mu to říct?
„Nedívej se na mě takhle! Já věděla, že to nepochopíš. Hele, je to prostě takhle: já umím čarovat. Jsem totiž čarodějka.“ Tak a je to venku. Celé ty roky schovávání, lhaní a zapírání. Všechno půjde ven.
„Co to plácáš za nesmysly?“
„Nevěříš mi?“
„Samozřejmě, že ti nevěřím! Který blázen by ti uvěřil?! Já tě nechápu? To si mě nechceš vzít? Proč to neřekneš na rovinu? To chceš, abych se s tebou rozešel? Nebo co? Já ti nerozumím!“
„Říkám ti naprostou pravdu! Nekruť tou hlavou! Nevěříš mi? Dobře, počkej malou chviličku tady! Prosím! Dokážu ti to!“
„Dobře, počkám, ale všechny salónní triky už jsem viděl…“
Vrhla na něj káravý pohled, ale raději nic neříkala. Rychle proklouzla zpět do obřadní síně, kde již bylo o polovinu hostů méně, a diskrétně naznačila Remusovi, aby k ní přišel, což zbývající polovině neušlo…
„O co tu běží?“ tázal se okamžitě Lupin, když byl od ní na jeden krok.
„Právě Ericovi vysvětluji, že jsem čarodějka.“
„Cože? On to ještě neví?“
„Copak jsem ti někdy řekla, že jsem mu to prozradila?“
„Ne, ale počítal jsem, že když už se berete, je s tím obeznámen.“
„No právě, nemůžu si ho vzít, dokud nebude vědět všechno.“
„Vážně? I tvé pravé jméno, Terezo?“
„Ne, tohle nesmí vědět. Vždyť víš, že Tereza Caisová zemřela za války, a nějaká Angela Concealová se přestěhovala z Londýna do Little Leightu. Já už jsem někdo jiný. Neslyším na to jméno.“
„Nebudeme to teď rozebírat, ano? Protože nesouhlasím s tím, co mi tu vykládáš, takže co potřebuješ?“
„Hůlku.“
„Hůlku?“
„Ano, hůlku, máš ji tu, že?“
„Posluž si,“ podával kamarádce své dřívko.
„Děkuji ti, Remusi, máš to umě schovaný.“ A upalovala zpět k svému milovanému.

„Dívej se,“ pověděla jen, co za sebou zavřela dveře.
„Co s tou větví chceš dělat?“ ušklíbl se.
„Remus by tě zastřelil, kdyby slyšel, jak mluvíš o jeho hůlce.“
„Jo, tak hůůlka,“ protáhl. „A kde je cylindr, abys z něj mohla vytáhnout králíka?“ Už ho to unavovalo. Miloval ji a ona ho takhle…
„Jen se dívej,“ zašeptala. „Avis.“ Náhle, z ničeho nic, z hůlky vylétli ptáčci. Cvrlikaly. Létaly nad autorčiny hlavou.
„Promiň.“ – za co je tato omluva? – „Jen mi dej trochu času.“
Přikývla. Věděla to.

Setmělo se. Oheň v krbu zapraskal. V jejím obličeji se neodrážely jeho plameny. Seděla k němu zády s Remusem po boku. Penny s Christopherem už odešli. Svatební šaty měla stále na sobě. Jen vyčesané vlasy již nevypadaly tak vyčesaně.
„Remusi, co se bude dít? Já ho nechci ztratit.“
„Na to ti nedokáži odpovědět. Ale pokud tě miluje tak, jak tvrdí, určitě se vrátí.“
„Máš naprostou pravdu,“ ozvalo se za nimi.
Oba dva se naráz otočili. Žena v bílém vstala, ale nešla k příchozímu, jen nehnutě pozorovala jeho tvář.
Remus toto ticho, které přehlučelo i plápolající plameny, považoval za zbytečné strávit, proto se zvedl a zanechal Angelu a Erica o samotě.
„Stále si tě chci vzít,“ proťal Pike svými slovy vakuum.
„Já tebe také!“ vyhrkla.
„Zvyknu si.“
„Pomůžu ti. Všechno vysvětlím!“
„Pořád tě miluji a to i s faktem, že umíš něco navíc…“
„Taky tě miluji a to i s faktem, že urážíš mé schopnosti.“
„Nechtěl, aby to tak vyznělo.“
„Já vím.“
„S tou hůlkou… dokážeš ze sebe rychle svléct ty šaty?“
„Ze mě, z tebe a to bez kouzel.“

103. Kapitola || 105. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník